ND Brno / Reviews

The magic flute without folk philosophizing turned into a cheerful fairy tale for young children, but even adults are by no means bored. This is what a performance should look like that arouses interest in opera without violent lectures and stupid, superficial updates. Tamino, Pamina, photo by Jana Hallová Tamino, Pamina, photo by Jana Hallová From the original, almost three-hour work, the story remains for less than an hour, the main hero of which is the birder Papageno. He accompanies us through the whole story, introduces us to other characters, also accompanies Tamin on the way to Pamina, and by the way he finds his Papagena himself. The noble symbols of good and evil, i.e. the high priest Sarastro and the Queen of the Night, disappeared, replaced by the more popular First Lady and Monostatos. Papageno, Pamina, photo jana Hallová Papageno, Pamina, photo jana Hallová A simple scene made of dry branches created the believable illusion of a forest, Papageno's home. Papageno stylized into a vagabond with an empty nest on a cap was not the only subtle parallel with the 2003 production of The Magic Flute at Covent Garden (directed by David McVicar). She was also reminded of his final duet with Papagena – in the nest instead of in bed, but there was also a pillow wound – or Monostat's reaction to the sound of the chime. The costumes in bright colors and distinctive stylizations (Pamina like wild strawberry) are child-friendly, but do not slip into kitsch. Lucie Halgašová has created a solid basis for immediately cheerful directing, perhaps only Ondrej Olos at the piano would be worth dressing better when he is also on the stage and cannot do it himself. Monostatos, photo by Jana Hallová Monostatos, photo by Jana Hallová Tomáš Pilař staged a fairy-tale story with ease corresponding to the music used. The performance talked to the children – figuratively constantly and sometimes literally. An immature audience is counted on here as an element that needs to be involved in the game and not just let it stand by patiently. I have to say that I am really glad that Tomáš Pilař has finally caught on with me with this direction, and I am convinced that he should take some of its directness, clever uncomplicatedness and willingness to go directly to the heart of the matter into his work for adults. He is also, together with Patricia Částková, the author of the translation and dramaturgical adaptation (here the question arises as to why it was based on Eberhard Streul's compilation at all and not on The Magic Flute itself). The jokes were mostly hilarious, and if not downright hilarious, at least they did not offend good taste, the few prosodic hiccups were to a completely forgivable extent – both authors did an excellent job. Pamina, Papageno, photo by Jana Hallová Pamina, Papageno, photo by Jana Hallová The musical accompaniment was provided by the reliable Ondrej Olos at the piano, complemented only by the celesta and, of course, the flute. The children's version was not hurt by the absence of the orchestra and it was also possible to stretch the stage towards the audience. This increased not only the space for the acting event, but also for communication with the audience. It was verified during the exams and the children responded very helpfully and lively. The singers visibly enjoyed their roles, they didn't have to work hard over the piano, they played excellently and seemed to have as much fun as the audience, without forgetting what to do. Papageno plays the magic flute, i.e. The Magic Flute in the children's arrangement by Eberhard Streul, Tomáš Pilař and Patricia Částková was really successful. Whether or not you want to teach your children to go to the opera, go out with them for a hilarious experience. It's hard to see something like that on TV.

První živou premiérou po dlouhém lockdownu byla Bohéma Giacoma Pucciniho. Dlouho očekávaná událost se stala v pátek 11. června 2021 a Janáčkovo divadlo opět vítalo živé návštěvníky. Poloprázdné hlediště a vyžadované doklady spolu s rouškami stále ještě připomínaly nepříjemnou dobu epidemie, ale víra, že se konečně život vrací do běžného režimu, byla silnější a pomáhala navodit slavnostní očekávání. Novou inscenaci připravili umělci, kteří již odhodili pel mládí a nahradili ho invencí a imaginací. A tedy nepotřebovali použít berličku modernizování opery za každou cenu, naopak dokázali příběh z 19. století podat svěže, mladistvě a pravdivě, jak velí verismus. Příběh, který zpracoval skladatel Giacomo Puccini na motivy knížky pařížského spisovatele Henriho Murgera, se odehrává v Latinské čtvrti Paříže 19. století. Libreto zpracovali Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Mladí bohémové, žijící mezi chudobou a touhou po kráse a uznání, se potkají s mladými krásnými dívkami, které se snaží uživit, jak se dá, nejlépe s bohatými milenci. Pohled režisérky na operu je realistický a praktický, spojuje nenásilně jevištní akce s potřebou pěvce se plně do hlasu opřít a prosadit se oproti orchestru a poté se zapojit zpět do dění, to vše zcela nenásilně. Při zachování poetiky a charakteru života v 19. století, dokáže scénu rozehrát v ansámblových scénách i ve scénách se sborem a zachovává přitom malebnost a přirozenost. Na scéně Davida Janoška, která je půvabná a impresionistická, v náznacích a úsporných detailech navozuje charakter prostředí, které dokáže rychle a chytře proměňovat. Mansarda v prvním obraze je téměř realistická a přenáší diváka do příběhu, druhý obraz je dokonale iluzivní při představování ulice. Obraz zimní ulice ve druhém jednání je načrtnut impresionisticky a rychlá přestavba do původní mansardy je možná díky bílým přehozům na nábytku, která iluzi vůbec neruší. Naopak ji citlivě a přitom důrazně dokresluje postava Smrti, dámy v klobouku, která v mlze postává na ulici a čeká. Kostýmy Zuzany Přidalové jsou historizující a slušivé, vévodí róby Musetty, ostatní kostýmy jsou úsporné a historicky odpovídající. Výtvarně byl obraz ulice se sborem a dětmi velmi povedený – živý, přehledný a při tom i zábavný. Příběh čtyř mladíků, kteří žijí v podkrovní mansardě starého domu v zimě a bez peněz, je příběhem lásky i zmaru. Role Rudolfa – básníka, je napsána pro tenoristu a zpíval ho Richard Samek. Jeho výrazný tenor je v barvě a v posazení přirozený a nese se dobře prostorem. Malíře Marcella představoval barytonista Roman Hoza, jehož baryton má příjemnou barvu a herecky je tvárný a přirozený. Schaunard je hudebník a skladatel, zpíval ho barytonista Lukáš Bařák, mladý pěvec, jehož hlas má říz, nosnost a roli si zjevně užíval. Filosofa Collina ztvárnil basista Jan Šťáva, který má sice menší úlohu, ale dokázal z ní vytěžit maximum. Árii o plášti, kterou zpívá ke konci inscenace, a která většinou již zaniká, podal s takovou procítěností a nosností, že publikum dojal. Toto mladistvé kvarteto vynikalo vyrovnaností jak hlasovou, tak i především schopností naladit se na stejnou emoční hladinu a vytvořit na jevišti hravou a bezprostřední náladu. Chlapecké kvarteto doplňují dvě dívky. Mimi – švadlenka, bydlící ve stejném domě, která si přijde zapálit svíčku, půvabná a nesmělá, trpí tuberkulózou. Setká se s Rudolfem a je z toho láska na první pohled a Mimi zapadá do party čtyř přátel. Zpívala ji Jana Šrejma Kačírková – sopranistka, která má za sebou náročné inscenace jak v divadle Moravskoslezském, tak i v Janáčkově opeře. Její hlas je průrazný a čistý, plný emocí a lesku. Své Mimi dokázala dát něhu a sladkost a díky svému exteriéru i dívčí půvab. Druhou dívkou je Musetta, opak Mimi, temperamentní dračice, která sice miluje Marcella, který na ni zoufale žárlí, ale víc miluje sladkost života, kterou jí dávají bohatí milenci. Byla jí Doubravka Součková, mladá sopranistka, nedávná absolventka JAMU, pro kterou byla tato role debutem na scéně Janáčkovy opery. A příležitosti využila dokonale. Nastoupila pronikavým sopránem, kterým převálcovala veškerý shon na scéně a její árie byla plná smyslnosti a vyzývavosti. V posledním obraze přinesla ale zcela jinou polohu a tady již hlas změkčila a prokázala, že je schopna i procítěného výrazu. Další role, které se v opeře objevují, jsou již ilustrativní figury, které dokreslují její charakter. Výraznější je zde postava Benoita – domácího, který přijde vymáhat činži a kvarteto „dobráků“ si z něj vystřelí a vyhodí ho z bytu. Jiří Sulženko zde přišel k roli, která ho ukázala v novém světle jako schopného herce, který dokáže přinést na jeviště charakterní postavu a přirozený pěvecký výkon. Alcindoro, bohatý milenec Musetty, je podobnou figurou, náfuka, ze kterého si Musetta vystřelí a nechá ho zaplatit i za mladíky. Jeho představitelem byl Martin Matoušek, který se role zhostil mile a s noblesou. Role Palpignola je vděčnou figurou kramáře a komedianta, kterému nahrávají děti. Pavla Valentu spolupráce s dětmi velmi těšila, stejně jako jeho role. Seržanta ztvárnil Kornél Mikecz a celníka Petr Karas. Sbor Janáčkovy opery připravila Klára Složilová Roztočilová, Dětský sbor Brno byl připraven sbormistrovou Valerií Maťašovou. Oba sbory byly skvěle sezpívány a zněly dobře jak na jevišti, tak i za scénou. Hudebně operu připravil a dirigoval Jakub Klecker. Partitura Giacoma Pucciniho je velmi barevně instrumentovaná, což dirigentovi umožnilo vytvořit hutný, barevný hudební celek. Orchestr zněl velmi kompaktně a plně a podával skvělé výkony, aniž by překrýval zpěváky. V Janáčkově opeře vznikla nová inscenace, která jistě přiláká publikum, nezklame vyznavače klasického provedení, ale ani posluchače, kteří by si přáli, aby opera byla pro obecenstvo přitažlivější a více konvenovala k současnosti. Tato inscenace potěší a bude vyhovovovat širokému spektru diváků. Opera byla rovněž snímána kamerami – podle slov ředitele Martina Glasera: „Pro všechny případy, kdyby…“. Je to jistě velmi záslužné, ale určitě si všichni přejeme, aby to bylo jen pro případy dokumentární, nikoli jako náhrada za živé představení.

For the end of this summer, the National Theatre Brno prepared a children's opera, written by the composer Evžen Zámečník under the title Ferdy the Ant (original Czech title: Ferda Mravenec), based on the story by Ondřej Sekora. The stories of an optimistic ant who "can do anything and knows everything" and doesn’t turn his nose up at “work of all kinds", however, are actually not appearing at the Janáček Theatre for first time. Zámečník's work in eight scenes won the hearts of the Brno audiences between the years 1977 and 1986 with astounding success; it helped bring a number of children to opera – the most refined form of musical theatre. Today, these already adult musicians, actors, directors, lighting technicians and many others have decided to pay tribute to the composer, who also carried out a lot of "work of all kinds" for Brno's musical life. Zámečník's "play at an opera for both the big and the little ones", as the author himself described it, does not begin in the forest with the actual story of Ferdy the Ant and the troubles of Bug Butterfingers (in Czech: Brouk Pytlík). Before our protagonist encounters a grumpy snail on a rainy night, the individual characters – at the moment still enthusiastic theatre performers preparing a performance – will present some of the typical features of an operatic performance. The first arias, duets, quartets or music imagery demonstrating the variegated timbre possibilities of the orchestra are meant especially for younger visitors, yet they can likewise entertain their parents with their overstatement and consciously comic nature. However, it is not until the arrival of rain and painted paper backdrops with excellent lighting design that the gym hall space turns into a dark forest plantation, crumbling and swarming with all sorts of heteroptera, spiders, bumblebees, agriotes, stag beetles and other representatives of animal species of the rich insect kingdom. Once the plot of the opera moves to the woods, the director Magdalena Švecová, set designer David Janoška, costume designer Zuzana Přidalová and lighting designer Pavla Beranová fully develop their narration. Švecová chose a relatively traditional approach devoid of experimental features and remained loyal to the original, purely fairy-tale concept of the work. This concept was elevated not only by the magic stage design with rampant greenery (which by its arrangement especially in the last scene evoked Baroque theatre staging procedures) or a giant matchbox (used by Ferdy as a dwelling as well as a workshop), but also expressive costumes. Although they maintained styles and features of traditional human clothing (jackets, skirts, caps, etc.), they managed to evoke entirely naturally specific animals from Ferdy's adventures, with their looks, colours and mainly accessories. The rafters, wings or long tentacles were then clearly defining the individual animals. The only creature that needed a more expressive costume/prop was the snail. But this applied only until the moment it got out of its shell and paraded in a transparent plastic rendition of mucus and in red pump shoes on top of that. The entire show was elevated by its lighting design, which managed to change the tone of the scene in an instant and often functioned as an imaginary "wave of a magic wand" when routine opera practice turned into great art. Although the visual component was a real sight for sore eyes, the director was not always able to make some reasonable use of the great amount of strange beetles, bees and bugs. In many cases, the insects only stayed aimlessly on the stage and filled it statically. As a photograph from the forest, that would be perfectly fine; not so much as a demonstration of the swarming of an insect community. At other times, however, the choreography was successful: as was the case of the impressive ballet scenes, fully matching the forest ecosystem, and above all the creations of female spiders threading on hanging clothes. Singing performances definitely did not lag behind the successful visual component – the excellent Andrea Široká in the role of the capricious Gwendolyn (in Czech: Beruška) managed to enchant people with sweet, carefully articulated coloraturas and also Václava Krejčí Housková set the bar high already in the first lovable duet with the no less high-quality Petr Levíček. The main soloist of the evening, however, was Tomáš Kořínek in the role of Ferdy the Ant, who showed virtually nothing to criticise – excellent diction, clear voice timbre and flawless intonation. It is only a pity that the work does not put the soloist's vocal qualities on display until almost the very end, during the last chorus "Já jsem Ferda Mravenec a všechno umím a všechno znám" ("I'm Ferdy the Ant and I can do anything and I know everything", where the transposed theme music sounds in all its strength as a final reaffirmation of Ferdy's personal victory. However, my personal favourite was Bug Butterfingers performed by Roman Hoza. The baritone singer not only performed an incredibly fluid expression, which was original in every situation – merrily cheerful here, cakewalking and lecturing there – yet still interpretively sophisticated. Hoza's surprisingly natural acting in the opening scenes of the opera also deserve mention. Although his character is deliberately exaggerated, in Hoza's interpretation the praise of the theatre and the opera did not sound convulsive and artificial, but passionate and truly sincere. Also the choir gave a good performance and its scenes gave the opera the necessary shine. The orchestra under the direction of the conductor Jakub Klecker was united, rhythmically stable and dealt easily with the colourful and often onomatopoeic score. The conductor achieved not only a sharp comic atmosphere – wherever it was it necessary – but also kind lyricism. The particularly emotionally expressive violin solo (not only) during Ferdy's confession to Gwendolyn were an unexpected diversion from the otherwise mischievous blare of percussion instruments and the (great!) brasswind section. Ferdy the Ant is undoubtedly a successful production both for kids and adults. It is strong where every good opera performance must have solid pillars or in the directing, stage design, singing and orchestra. It is however also true that the opera itself, probably for the sake of better understanding of soloists, does not belong to the most melodically arched works of music history. Some parts – such as the glorification of organised morning physical training, harassment of the snail for sleeping a little late, or the fascination by a tractor – belong more in the past. However, the major part of Ferdy the Ant will make children and adults happy. It could be seen and heard that the National Theatre Brno could pay adequate respect to the legacy of Evžen Zámečník.